Categories
main_posts

Každou hru tvoří pravidla

Představme si, že na derby mezi Spartou a Slavií přiletí 500 Marťanů, kteří nikdy předtím neviděli fotbal. Protože to jsou inteligentní Marťani, za chvíli okopírují chování ostatních fanoušků a začnou vesele fandit. Bohužel, nevědí, co je to ofsajd. A tak když jim rozhodčí neuzná gól, který se jí moc líbí, spustí rotyku. To pochopitelně znalé fanoušky rozčílí a na stadionu dojde k docela slušné rvačce. Důvod? Bez sdílených pravidel se vytratí šance na férové posouzení hry.

Společenský život je vlastně také hra jenom s mnohem složitějšími pravidly. Základní kostra – konstituce – těch pravidel je popsaná v ústavě. V každé liberální zemi řeší dvě základní funkce: 1) vymezuje pravidla pro vzájemné vztahy ústavních hráčů 2) chrání občana před státem. Dobrá ústava je požehnání a postarat se o ni není vůbec jednoduchý úkol.

Kromě slavných časů Karla IV – a to už je hodně dávno-, jsme byli spíš periferií. Lidí, kteří by rozuměli ústavám, jsme měli pomálu. Za komunistů bylo možné do ústavy napsat cokoliv, protože to nikdo nebral vážně. Celé parlamentní zřízení bylo jenom divadlo na oko. Rozhodoval Ústřední výbor Komunistické strany. Není proto divu, že i v letech po obnovení svobodného zřízení ústavní principy často plakaly v koutě. Nemá smysl, abych tady vypočítával přehmaty, jakých se naši politici dopouštěli, a jak jim to u lhostejné veřejnosti procházelo. Ústava omezuje moc. Málokterý politik touží po tom, aby jeho moc byla omezena. Pokud veřejnost ústavním pravidlům nerozumí a nezajímá se o ně, nezajímají se o ně ani novináři a kolečko se uzavírá.

Doufám, že se situace mění. Doufám, že vaše stávka bude znamenat nejen žlutou kartu pro stávající politickou moc, ale hlavně, že se vy sami začnete ústavou vážně zabývat. Ústavu můžete mít rádi a vážit si jí jenom tehdy, když ji budete znát a rozumět jí.

Dnes už jsme jinde než v roce 1989. Dnes už existuje řada učitelů, kteří ústavě rozumí a umí ji srozumitelně vykládat. A pak už to chce jenom odvahu se práv, které nám ústava dává, také dovolávat. Někdy i hlasitě. Ale přitom nezapomenout, že ústava nedává jenom práva, ale klade i povinnosti.

Jak by řekl Zdeněk Svěrák: je to na vás!