VVZ Blog

Když skončila loňská konference G7 v Kanadě, na které se ostatní státníci snažili přesvědčit Donalda Trumpa o nutnosti politiky čelící změně klimatu, Trump se postavil, sáhl do kapsy, vytáhl dva bonbony a hodil je před Angelu Merkelovou. „Tady máš, Angelo,“ poznamenal. „Abys neříkala, že jsem ti nic nedal.“ Prezident Macron v obsáhlém rozhovoru pro týdeník The Economist nyní prohlásil, že NATO je po mozkové smrti a Evropa musí dělat víc pro svoji obranu, protože už se nemůže spoléhat na Spojené státy. Koneckonců před časem se i kancléřka Merkelová zmínila o tom, že doba, kdy bylo možné se bezvýhradně spolehnout na Spojené státy, už je minulostí.

V prosinci 2018 měl v předvečer Konference o posílení transatlantické spolupráce americký ministr zahraničí Pompeo důležitou řeč, ve které vyzval k vybudování nového světového liberálního řádu národních států, který od nynějška až na věky povedou USA. Co to znamená? Že v tomto řádu není místo ani pro Evropskou unii, ani pro OSN.

Není to tak dlouho, co místopředseda Spolkového sněmu a místopředseda FDP Wolfgang Kubicki prohlásil, že by americký velvyslanec v Německu Richard Grenell měl být vyhoštěn, protože pokud se někdo chová jako zástupce okupační mocnosti, mělo by se mu to dát najevo.

Co říct k interview francouzského prezidenta? Že z vývoje v posledním roce udělal adekvátní závěr. Stěží lze založit bezpečnost Evropy na někom, kdo se spojenci jedná jako s vazaly a svoje kroky s nimi nekonzultuje.

ČT nám v neděli v poledne nabídla jiný obrázek. Věra Jourová a Petr Pavel mají zato, že tím, kdo má zájem na vyvolání rozkolu uvnitř Evropské unie, není americký prezident Trump, ale ruský prezident Putin.

Naštěstí prof. Přibáň měl diferencovanější postoj, i když ani on nebral dostatečně vážně divergenci amerických a evropských zájmů. Ale jeho upozornění, že bezpečnost Pobaltí má umět zaručit Evropa i bez USA, je důležitým příspěvkem do diskuse.

Profesor Klokočka, bývalý soudce Ústavního soudu, napsal srovnávací studii Ústavní systémy evropských států. Upozorňuje v ní mimo jiné, že tzv. kontrasignované kompetence prezidenta jsou ve skutečnosti kompetencemi vlády, která má iniciativu a prezident zde hraje vlastně roli notáře. Co znamená kontrasignované? Aby prezidentovo rozhodnutí bylo platné, musí na něm být kromě jeho podpisu i podpis předsedy vlády nebo jím pověřeného ministra. Jde o většinu kompetencí, které prezident má. Proč to dělení vlastně existuje? Tradice. Prezident je ústavně transformovaný císař pán. Stejně jako on není z výkonu své funkce odpovědný. Za jeho rozhodnutí v rámci kontrasignovaných kompetencí přebírá spolupodpisem odpovědnost vláda.

Má to logiku, protože na přípravě těchto rozhodnutí se musí podílet odborný aparát ministerstev. Ministerstva mají tisíce zaměstnanců, prezidentská kancelář několik desítek. Je proto logické, že podklady pro jmenování generálů, soudců, profesorů, diplomatů, vyhlašování voleb, sjednávání smluv, propůjčování a udělování státních vyznamenání, nařízení abolice či udělení amnestie má v rukou vláda. Ústava předpokládá, že v těchto případech má vláda prioritu, připraví prezidentovo rozhodnutí a připojením spolupodpisu za něj pak přebere odpovědnost. Tak by to mělo být.

Když profesor Klokočka upozornil, že prezident Klaus nemůže svévolně stanovit termín voleb v roce 2006, protože musí vycházet ze stanoviska vlády, sklidil od něj tvrdou kritiku. Vyčetl mu, že to je schválnost, protože nebyl podruhé jmenován ústavním soudcem, i když se Klokočka, v souladu se svým přesvědčením, že ústavní soudci nemají kandidovat dvakrát, o jmenování vůbec neucházel. Známí “ústavní experti” ODS Přemysl Sobotka a Mirek Topolánek, kteří se nikdy nezatěžovali tím, aby rozlišovali výlučné a kontrasignované kompetence prezidenta, Klause pochválili.

Všichni tři čeští prezidenti se rádi tvářili, že i kontrasignované kompetence jsou “jejich”. Nepozorná média je v tom podporovala. Ve skutečnosti je udělování státních vyznamenání kontrasignovanou kompetencí. Vzpomněli byste si na jediný televizní přenos, ve kterém by moderátoři připomněli veřejnosti, že řády uděluje prezident se souhlasem vlády, resp. premiéra?

Otázka případné abolice pro premiéra Babiše už je doslova příspěvkem do silvestrovského kabaretu. Podle pravidel hry by podklady pro abolici mělo vypracovat ministerstvo spravedlnosti v rámci nějaké státní politiky, nechat schválit na vládě a poslat prezidentovi. Až by prezident abolici nařídil, měl by premiér nebo jím pověřený ministr k prezidentovu podpisu připojit svůj. Myslíte si, že by se při dodržení těchto pravidel o abolici vůbec mluvilo?

Co se dnes na mediální scéně odehrává, je smutným důsledkem ignorování ústavy. Bohužel, celá řada ústavních právníků přijala tezi, že se ústavní zápas koná v ringu, v němž jsou místo provazů gumy. Kdo si urve víc prostoru, ten ho má. Jenže pokud přestaneme rozlišovat, co býti má, od toho co jest, vláda práva se může stát chimérou.

S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican

Revoluci jsme zvládli, ale draze jsme za to zaplatili

Jaroslav Bican a Václav Žák se ve společném rozhovoru u příležitosti 30. výročí listopadové revoluce vracejí k tomu, jak probíhal přechod k parlamentní demokracii a tržnímu hospodářství. Zastavují se u právní kontinuity s minulým režimem, rozdělení federace, ekonomické transformace i rozpadu Občanského fóra.

Letos si připomínáme 30 let od sametové revoluce a změny režimu. Jaké pocity ve vás v souvislosti s tímto výročím převažují? Pokud jejich cílem byl přechod k parlamentní demokracii a tržnímu hospodářství, do jaké míry po 30 letech hodnotíte jako úspěšné?

Ad1) první pocit je radost, že se stal zázrak.  Nečekal jsem, že bude možné ukončit studenou válku bez války horké a tak jsem nedoufal, že se změny režimu dočkám.

Ad2) radost poněkud kalí, když si uvědomím, kolik “okének příležitosti” jsme propásli.

Současný stav nelze přímo vztáhnout k rozhodnutím učiněným na počátku.  Během těch 30 let jsme volili kudy dál na spoustě křižovatek. Jenom na některých byl výběr plně předurčen cestou, po které jsme se na ně dostali.

Kdybych měl říct za sebe, jestli jsem si představoval, že po 30 letech budeme v dnešní situaci, tak musím říct, že ani náhodou. Opravdu jsem si nedovedl představit, že ve Spojených státech bude vládnout prezident jako je Donald Trump.

Československo nebylo jedinou zemí světa, která přecházela po nějaké formě autoritativního režimu k tržní ekonomice a politické demokracii. Během let se nashromáždila řada zkušeností, například na základě analýz Latinské Ameriky, Španělska a Portugalska, že teoreticky bylo možné položit základy státu lépe. Zároveň si uvědomuji, že společenské procesy se neřídí z akademické pracovny, ale odehrávají se v politickém zápase, v němž je třeba o správnosti zvolených řešení přesvědčit veřejnost.

Platí pro nás postřeh Alexandera de Tocqueville, že revoluce sice rozmetá starou společnost, ale tu novou buduje z cihel té staré, až dříve či později dojde k obnově starých stereotypů. Kdo by čekal, že zase bude třeba mít “správný názor”.

Takže střídavě oblačno. Díky geografickému postavení a dějinám jsme měli mimořádnou příležitost manévr zvládnout téměř bez ztráty květinky. Manévr jsme zvládli, ale zaplatili jsme draze. Lidé, které stáhla pod vodu exekuční chobotnice, by mohli vyprávět.

Jeden z lídrů Občanského fóra Jan Urban v nedávném rozhovoru pro deník Právo uvedl, že my disidenti jsme zkazili, co jsme mohli. Máte stejnou zkušenost? Zkazilo se, co se dalo?

Je dobré být vůči sobě kritický, ale to je přehnané tvrzení. Disidenti významně ovlivňovali vývoj událostí řekněme dva roky. Po volbách 1992 naprostá většina z nich z politického života zmizela. Připisovat jim rozhodující vliv na tom, co se dělo v dalších letech, opravdu nejde. Nastavit mantinely pro další vývoj se jim podařit nemohlo.

Jaké základní předpoklady by musely být splněny, aby se přechod k parlamentní demokracii a tržnímu hospodářství vydařil a bylo možné ho ohodnotit pozitivně?

Politická teorie mluví o pěti arénách, které jsou zapotřebí pro fungující a konsolidovanou demokracii – občanská společnost, z ní vyrůstající – politická společnost, – fungující ekonomika, – kvalifikovaná byrokracie, – smysl pro konstitucionalismus tzn. právní stát. A co je asi nejdůležitější, všechny tyto arény musí kotvit v tradici, jinak mohou fungovat proti svému určení.

Neměli jsme k dispozici ani jednu z arén potřebnou ke konsolidované demokracii.  Občanská společnost sice částečně fungovala v organizacích napojených na Národní frontu.  Politická společnost byla umrtvená. Ekonomicky jsme byli subdodavatelem Sovětského svazu, politicky jeho gubernií. Pokus o reformu v roce 1968 ztroskotal. Tak jsme v roce 1989 vstupovali do světové soutěže s nekonkurenceschopným hospodářstvím.  V byrokracii sice byli i velmi dobří úředníci, ale byrokracie nebyla zvyklá rozhodovat, protože vesměs plnila příkazy po stranické linii.

Snad nejpalčivější deficit se týkal porozumění právnímu státu. Přes noc jsme se tak ocitli v režimu, jehož pravidlům jsme nerozuměli.  A tak jsme mechanicky vyměnili marxistické za neoliberální fráze. Kupodivu to šlo lehce.  Ale přes všechny přešlapy bych vývoj v každém případě hodnotil pozitivně.

Jan Urban ve zmíněném rozhovoru, říká: Ivan Dejmal, Viki Vavroušek v jednu chvíli přišli s klíčovou otázkou: chceme okupovat existující mocenskou strukturu nebo ji chceme zbořit? Rozhodli jsme se jí okupovat, jenže když vyhodíte 50 parašutistů na 50 kopců území neovládnete, jenom přijdete o 50 chlapů, to se stalo nám vidíte to stejně?

Příměr je to hezký, ale nedává smysl. Mocenské centrum komunistického režimu byl Ústřední výbor Komunistické strany Československa.  Ten přestal vykonávat moc během několika týdnů.  V tomto smyslu tady byla skutečná revoluce. Fungování oněch arén, o kterých jsem se zmínil, řídí instituce. Instituce je něco jako semafor.  Omezuje možnost volby a tím do společnosti vnáší řád. Je to soubor pravidel, která řídí určitý segment svobodné demokratické společnosti s tržním hospodářstvím.

Ty instituce jsme neměli. Když přestalo fungovat reálné mocenské centrum, začala se moc stěhovat do institucí, které předtím fungovaly jako převodní páky, tedy do vlády a parlamentu. Chod státu se přece zastavit nemohl. Minulý režim fungoval na principu nomenklatury, tj. přístup k řídicím funkcím ve specializovaných profesích měli vesměs pouze členové strany. Na sklonku režimu bylo ve straně jeden a půl milionu lidí.

Jak se měla zbořit stávající struktura? Měli jsme vyvézt komunisty na Sibiř? Anarchista se pozná podle toho, že chce začít s čistým stolem. Bohužel, není to možné.  Nebo jsme měli propustit všechny učitele, lékaře, policisty, soudce, prokurátory, vedení podniků, obecní samosprávy a tak dál a dosadit do nich nekomunisty?

Do jaké míry měl nový režim dodržovat právní kontinuitu s předchozím režimem jaké změny se měli urgentně provést? A jaké se naopak provádět neměly?

Nevím, jestli si uvědomujete, do jaké míry přijímáte revoluční optiku Ivana Dejmala. Bez právní kontinuity přece moderní stát nemůže fungovat! Co byste rušil? Zrušíte křestní a oddací listy, zrušíte doklady o vzdělání, zrušíte platnost řidičských průkazů, dekrety na byty, pracovní smlouvy? vyhodíte do povětří archivy? Právní diskontinuita je přece revoluční slogan, který nemá obsah.

První zákon, který byl přijat 28.  října 1918 vyhlásil samostatnost a stanovil, že Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti; byl recepční zákon, který přijal platnost všech rakouských zákonů na našem území.

My jsme odstřihnutí od minulosti viděli v tom, že se pokusíme co nejlépe napravit křivdy způsobené minulým režimem a přijetím Listiny základních práv a svobod ukončíme režim, který masivně porušoval lidská práva. Nechtěli jsme, aby při odstraňování křivd vznikaly nové.  Myslím, že v tomto ohledu bylo Československo ojedinělé.

Jaký dopad na další vývoj federace existenci společného státu by mohlo mít, kdyby se změnila ústavní konstrukce, která měla Slovákům zajistit, že nebudou přehlasováni ve sněmovně národů? Daniel Kaiser ve své knize prezident Václav Havel 1999-2003 píše, že historie Československa mohla vypadat jinak, kdyby Václav Havel během prvních šesti měsíců vnutil politické reprezentaci ústavu, která by to odstranila. Souhlasíte? Dalo by se zabránit rozdělení Československa?

To je iluze. Havel i Vavroušek si to nejspíš mysleli. Ve skutečnosti tato možnost neexistovala. Slováci považovali zákaz majorizace za hlavní výdobytek federalizace a jakékoliv omezení jeho zákazu by považovali za útok na autonomii Slovenska. Kdyby se česká strana vážně pokusila zákaz majorizace odstranit nebo omezit, vedlo by to k propuknutí československého konfliktu mnohem dřív. To je jeden z omylů Josefa Vavrouška, který byl dobrý systémový analytik ale politickou citlivost národnostních témat silně podceňoval –  ostatně jako většina českých politiků.

Občas se říká, že Češi Slováci si rozpad společného státu nepřáli a kdyby se o něm hlasovalo v referendu, vyjádřili by se pro jeho zachování. Co si o tom myslíte? Podařilo by se pak udržet Československo pohromadě? Byla by v situace jiná, kdyby vedení Občanského fóra slovenskou otázku nepodcenilo?

Otázka by si vyžadovala samostatný rozhovor. Stručně bych řekl, že Československo bylo ojedinělou dvoučlennou federací, s ústavně zakotveným právem republik z federace vystoupit. Stát držela pohromadě moc Komunistické strany Československa. Václav Havel na manifestaci  v Bratislavě vzkázal, že je třeba vytvořit autentickou federaci. Do polistopadové společnosti vstupovaly všechny slovenské strany s programem odpovědnosti za Slovensko. Odpovědnost za stát předpokládá, že máte v rukou nástroje na jeho řízení.  Ve federaci všechny nástroje v rukou nemáte, protože moc je sdílená. Znamená to, že mezi republikami a federální tchyní, jak o ní mluvil Vladimír Mečiar, existovalo trvalé napětí. Havlův vzkaz Slováci pochopili jako program rozvolnění federace. Jenže když padla moc KSČ, zmizelo centrum schopné rozhodovat spory.  V ústavě taková instituce nebyla. Slovenská strana měla historickou zkušenost, že se bere vážně jenom v době krize, jinak hraje druhé housle. Mj. proto pokus o posílení centra ztroskotal a novou federální ústavu se nepodařilo přijmout.

Referendum bylo “zásluhou” ODA koncipováno tak, že trestalo tu republiku, která by pro vystoupení z federace hlasovala.  Ta by z federace odešla tak říkajíc nahá.  Bez mezinárodněprávního uznání, bez členství v mezinárodních organizacích, bez jediného velvyslanectví. Předseda ODA Kalvoda říkal “hodíme ohlávku referenda na splašeného slovenského koníka”. Nejdůležitější ovšem bylo, že i kdyby referendum dopadlo jakkoliv, nezměnilo by to touhu slovenských  politiků vzít osud do vlastních rukou. Stále by požadovali takové kompetence, které by s existencí společného státu byly neslučitelné – například samostatnou měnu. Neustále obviňování Prahy z federální arogance (často oprávněné) by otravovalo politickou atmosféru v obou zemích.

Nesmíme zapomenout, že jakmile se Lotyšsko, Litva a Estonsko osamostatnily, nebyl na Slovensku politik, který by dokázal obhájit federaci a vyhrát volby.

Jak zpětně hodnotíte proces rozdělení Československa, na kterém se dohodli předseda české vlády Václav Klaus předseda slovenské vlády Vladimír Mečiar? 

Myslím si, že to patří mezi státnické počiny obou politiků. Klaus zcela změnil přístup. Místo snahy potrestat Slovensko za separatismus prosadil politiku férového rozdělení obou zemí. Když si promítneme zpětně, co slovenská reprezentace požadovala, tj. mezinárodněprávní subjektivitu při zachování společného státu, což ovšem byl kulatý čtverec, bylo velkorysé rozdělení na základě územního a národnostního principu a vytvoření měnové unie, kterou Václav Klaus nabídl, tím nejvstřícnějším, co bylo možné z českého stanoviska udělat. Protože se při rozdělování státu nepoužívala národnostní demagogie, a naštěstí v československých dějinách netekla krev, podařilo se rozdělením důvěru mezi oběma národy posílit. To nelze hodnotit jinak než pozitivně.

Za jakých podmínek mohla ekonomická transformace proběhnout úspěšněji? 

Na takovou otázku se nedá jednoduše odpovědět. Nejlepší by bylo, kdyby tady nikdy nevládli komunisti. Jenže to štěstí jsme neměli.

Ne nadarmo se mluví o politické ekonomii tzn. že ptáme-li se na ekonomické otázky, musíme se současně ptát na politické předpoklady pro jejich uskutečnění. Československo nebylo pustý ostrov. Světová banka, která provozovala se střídavými úspěchy pomoc rozvojovým zemím, koncem roku 1989 přišla s jakýmsi desaterem, co se má dělat se státy v potížích, kam patřily i východoevropské země. Protože se na tom dohodly washingtonské instituce: Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Ministerstvo financí USA, začalo se tomu říkat Washingtonský konsensus. Byla to jakási transformační kuchařka. Vzhledem k tomu, že do transformace vstupovaly nejrůznější státy, bylo to jakési menu, ze kterého si transformující země vybíraly.  Ovšem kdo si půjčil, musel se smířit s tím, že se jeho transformační strategie nemohla významně odlišovat od konsensu.

Především bylo třeba rychle odstranit blokace podnikání v právním systému, zrovnoprávnit formy vlastnictví, a spoustu dalších opatření například zřídit komerční banky a připravit transformační scénáře.

Nebyl k dispozici instituční rámec nutný pro fungování volného trhu například neexistovaly banky neexistoval kapitálový trh, neexistoval dozor nad bankami, ani nad kapitálovým trhem a bezpočet dalších institucí, které zajišťují férovost transakcí v rámci ekonomiky.  Podle paragrafu trestního zákona o porušování povinností při správě cizího majetku, se za komunistů soudili pěstouni, kteří okradli svěřeného sirotka.  Že se podle stejného paragrafu mají soudit manažeři, kteří rozkrádají svěřené podniky, nikoho nenapadlo. Mnoho lidí bylo přesvědčeno, že když z ústavy vypadl majetek v socialistickém vlastnictví, zmizela záměrně i možnost jeho ochrany a majetkové přečiny se nedají trestat. Jenže v trestním zákoně zůstaly klasické paragrafy ochrany majetku. Policie, prokuratura a soudy je však léta nepoužívaly a vlády se je nesnažil přimět, že by s tím měly začít.  Vynucování práva přestalo existovat.

Platí pravidlo: Pokud je ve státě obtížné získat spolehlivé informace o partnerech s nimiž uzavírám smlouvu, a pokud při jejím porušení stát v rozumném čase nezjedná nápravu, v takové zemi se nevyplatí smlouvy dodržovat, ale porušovat. Pokud se to stane, začnou se ekonomice dít věci. Je možné vykrádat banky, neplatit dluhy, podvádět na daních atd.  Prostě Svoboda s velkým S. Rázem se ocitneme ve Spojených státech v letech okolo 1860, ve zlatých časech vzniku velkých majetků, nebo v poválečné Itálii či Japonsku, kde se o “rozjezd ekonomiky” staraly mafie.

Po cestě se objevovaly další otázky. Jednou ze základních byly restituce. Dagmar Burešová, tehdy ministryně spravedlnosti a Pavel Rychetský, tehdy generální prokurátor České republiky, připravovali zákon o mimosoudních rehabilitacích.  Bylo evidentní, že nespravedlivé rozsudky komunistických soudů v padesátých letech nelze napravovat kus po kuse novým soudním rozhodnutím.  Rozsudky měly obvykle dvě nebo tři části.  V první byl trest za nějaký majetkový trestný čin například zatajení obilí, ve druhé konfiskace majetku, a ve třetí odsouzení za jiný např. násilný trestný čin.  Zákon mohl zrušit majetkové trestné činy, ale měl ponechat konfiskace v platnosti?  Pak by demokratický režim vlastně potvrdil zvůli komunistického režimu!  Tak se ocitla na stole otázka restitucí. Vracení majetku jako princip alespoň částečného napravení křivd spáchaných komunistickým režimem od počátku podporovali zakladatelé ODA.

Byla okolo toho velká diskuze. Ekonomové kolem Klause se jim bránili jako čert kříži.  “Komunistický režim byl něco jako zemětřesení, proti němuž nebyl nikdo pojištěn” argumentoval Dušan Tříska. Viděli v nich komplikaci privatizace, která nebude moci začít od čistého stolu.  Bránili, ale neubránili. Tlak na právní zakotvení restitucí byl tak masivní, že je parlament uzákonil.

Co tím chci říct? Na tak rychlý pád komunistických režimů nebyl nikdo připraven. Ani Západ, ani my. Když se režim zhroutil, nebylo možné rozdělit ekonomickou a politickou transformaci, takže se obě musely řešit současně. Jak ukazuje příklad restitucí, tlak veřejného mínění dokázal prosadit manévr, který nikdo nezamýšlel. Stojí za to se pokusit chronologicky popsat, jak na sebe navazovaly události, z nichž nakonec vyplynul průběh transformace. Kdybych to měl shrnout, tak finální podobu cesty, kterou vytýčilo washingtonské desatero určilo veřejné mínění. To ovšem zase ovlivňovaly marketingové kampaně a nálada odčinění normalizace (v ČR) a naplnění národních tužeb (v SR).

Kvůli kontextu musím uvést několik důležitých poznámek. Na rozdíl od Československa a východního Německa byly v Polsku a v Maďarsku debaty o hospodářských reformách stabilní součástí veřejného života. V těchto zemích proto existovala vůči “reformám” skepse: žádná z nich nedokázala otřást zaběhanými poměry. Přední ekonomové těch zemí byli přesvědčeni, že jedině radikální reforma, která bude měnit vlastnictví, dokáže s ekonomikami pohnout. Důraz na rychlost změn byla také standardní součástí rad předních západních ekonomů. Struktury nesmí mít čas je odsabotovat. Dušan Tříska to opět to popsal výstižným bonmotem: “přes propast se neskáče dvěma skoky”.

Protože v Polsku režim kolaboval dřív než u nás, polští ekonomové Janusz Lewandowski a Jan Szombard, kteří spolupracovali se Solidaritou, publikovali koncepci reformy obsahující rozdání majetku obyvatelům už v roce 1988.

Náčrt základních transformačních kroků přivezli do Československa ekonom Jan Švejnar a konzultační firma PlanEcon a v únoru 1990 s ním na zámku v Kolodějích seznámili federální vládu.

Vojtěch Sedláček, který byl administrativním šéfem Občanského fóra, vzpomíná, že experti tehdy upozorňovali na důležitost právního rámce. Pokud připustíte, aby se procesu chopily mafie, poběží vše rychle, ale ani po dvou generacích se těch struktur nezbavíte.

Této schůze se účastnili i Klausovi spolupracovníci Tomáš Ježek a Dušan Tříska, kteří si v polední pauze vyšli do parku, kde se rozhodli, že koncept rozdání majetku prostřednictvím kuponů pojmou tvořivým způsobem.  Udělají z něj praktickou školu kapitalismu. Ze státních podniků se stanou akciovky a lid si akcie koupi za kupony, které mu stát za levný peníz nabídne.  Naučí se přitom, jak funguje burza. Když pak rodiny budou v televizi sledovat burzovní zprávy a pečovat o svoje akciové portfolio, stanou se střední třídou, která bude zodpovědně zacházet s majetkem.  Tím pádem přestanou tesknit po socialismu a stanou se z nich voliči pravice. Připomenu, že v té době byla v módě idea Margaret Thatcherové, která prosazovala stakeholder society tzn. společnost jednotlivců, kteří mají motivaci ji rozvíjet, protože v ní mají investovány svoje zájmy. Klaus kupony zprvu odmítal – vždyť je nevymyslel!, ale pak pochopil, jakou politickou kartu dostává do ruky.

Rozhodnutí o “české kuponovce” mělo dalekosáhlé důsledky, protože ovlivnilo ochotu západních investorů vstupovat do českých podniků. V roce 1990 probíhala příprava na reformu a vedl se zápas o scénář podle kterého poběží.  Existovaly dva. Jeden připravovala skupina kolem Václava Klause na Federálním ministerstvu financí, druhý skupina ekonomů okolo české vlády. Ministr průmyslu Jan Vrba se svým týmem a americkými poradci, postupoval v intencích českého scénáře, ale víceméně autonomně. Byl náměstkem už před listopadem 1989, který měl za úkol připravit českou perestrojku. Měl proto k dispozici analýzy relativní zaostalosti velkých českých podniků a jeho hlavním cílem bylo použít privatizaci k tomu, aby se jejich konkurenceschopnost obnovila. Ukázkou jeho přístupu byl vstup koncernu Volkswagen do Škody Mladá Boleslav. Smlouva byla podepsána už v dubnu 1991.  Dodnes jde o jednu z nejúspěšnějších privatizací v celé východní Evropě.

Vrba věděl, že bez záruk daných vládou do nejistého postkomunistického prostředí zahraniční investoři nevstoupí. Např. podmínkou pro vstup Volkswagenu bylo vyčlenění majetku ze Škody Mladá Boleslav, o který Volkswagen neměl zájem, převzetí odpovědnosti za odstranění ekologické zátěže, časově limitovaná ochrana trhu, aby si investor mohl spočítat rizika, a dohoda o časově omezených daňových úlevách. Za to se investor zavázal, kolik bude investovat, kolik bude mít zaměstnanců, kolik vozů bude vyrábět, a jak bude postupně navyšovat podíl z 30% akcií na začátku až do 88%.  Poznamenám, že z prodeje posledních 12% akcií pak stát zaplatil všechny náklady, které s privatizací převzal. Mimořádně důležité bylo, že se Škoda ocitla v rodině nadnárodního koncernu, který jí byl schopen zajistit finance, trhy, servisní síť, modernizovat výrobu a zavést systém řízení kvality. Vrba počítal s tím, že Škodovka automaticky zajistí modernizaci i subdodavatelů, protože jakmile bankám předvedou, že mají zajištěný odbyt, dostanou úvěr. Jeho strategie tedy byla privatizace velkých podniků vyrábějících finální produkt jeden po druhém prostřednictvím společného podniku se zahraničním investorem.  Měl vytipováno 30 podniků, které by se tímto způsobem daly privatizovat. Kdyby se jeho koncept prosadil, žili bychom dnes v jiné zemi.  V červnu 1992, kdy Občanské hnutí prohrálo volby, dělilo podobnou smlouvu jako se Škodovku, tentokrát o vstupu Mercedesu do Tatry Kopřivnice, od podpisu několik týdnů. Klaus ji nechal okamžitě spadnout pod stůl. Neměl rád německé kapitány průmyslu. Dělali si legraci, z jeho názorů na fungování tržní ekonomiky. Když se Jiří Dienstbier ptal šéfa Siemense von Pierera, jaký na něj udělal Klaus dojem, usmál se: “učil nás Adama Smithe.”

Proč se ty podmínky nepodařilo naplnit? Stačí to odbýt tím, že se prosadily politické síly, které měly ohledně fungování ekonomiky jinou představu nechtěly se zabývat nastavením pravidel a právním rámcem?

Odpověď je poměrně jednoduchá: právo může obtížně předbíhat skutečnost. I když se základní zákony jako zákon o akciových společnostech nebo společnostech s ručením omezeným opisovaly z němčiny, nikdo je neuměl interpretovat. Stejně jako trestní zákon. Zkušenost s tržní ekonomikou měla úzká vrstva pracovníků zahraničního obchodu, vesměs členů strany víceméně kooperujících se Státní bezpečností. Veřejnost znala jenom “černý trh”, kde kvetl švindl a rozhodovaly známosti. Fungování tržní ekonomiky je přitom založené na znalosti podnikatelské minulosti subjektů, aby bylo možné ocenit, jestli jejich investiční záměry jsou realizovatelné a jestli mají dostat úvěr.  Jenže podnikatelskou minulost nikdo neměl. Co logicky následovalo? Úvěry dostávali známí nebo ti, co nechtěli půjčku zadarmo.

V srpnu 1990 na pravidelné schůzi Koordinačního centra OF federální premiér Čalfa upozornil, že občané začínají být netrpěliví, protože si nic neděje. Tomáš Ježek prohlásil, že jeho ministerstvo privatizace má připravenou malou privatizaci a může se téměř okamžitě začít. Tak začaly dražby, při kterých se na původ peněz nikdo nedíval. Marně jsme s Janem Sokolem na zasedání Koordinační rady OF požadovali, aby kupující předkládali doklad o původu peněz, který by posléze finanční úřady byly schopné kontrolovat. Vzbudili jsme všeobecné pohoršení.  Proč chceme brzdit privatizaci?

Fakta se dají stěží odbýt. V porevoluční atmosféře převládala netrpělivost a spěch. Šlo o rychlost. Ekonomům spolupracujícím s Klausem na Vrbově přístupu hlavně vadilo, že by se privatizace táhla léta. Jan Stráský mi říkal “Vrbů je málo”. Spor se ovšem neodehrával ekonomickými argumenty, ale politickou mobilizací. Centrálním politickým tématem bylo “vyrovnání s minulostí” čti lustrace.  Spor o lustrační zákon polarizoval veřejnost. Občanské hnutí, které sdílelo názor Františka Šamalíka, že Listopad osvobodil i komunisty, dostalo nálepku ochránce starých struktur. protože o privatizačních projektech rozhodovala vláda, byl Vrba neustále terčem kritiky, že rozdává podniky svým kamarádům.  Jenže kde brát manažery, kteří měli zkušenosti, ale nebyli v KSČ?

Rychlost procesu změny vlastnictví se veřejnosti prodávala jako zábrana možné recidivě komunismu. Excitovanou atmosféru plnou spěchu a očekávání dobře charakterizoval absolvent VUML, pozdější místopředseda ODS Petr Čermák, který říkal svému sousedovi v poslanecké lavici signatáři Charty a evangelickému faráři Zdeňkovi Bártovi ”vole, tady se rozdávají majetky na dalších 1000 let”.  Když uvážíme, že se nemalá část privatizace realizovala prostřednictvím privatizačních projektů, které mohli podávat zaměstnanci privatizovaných firem, znamená to, že spočívala na tzv. Insider trading, tedy obchodování s vnitřní informaci, což by bylo na Západě trestné.  A to ještě není nic proti tomu, co se začalo dít po kuponové privatizaci.  Kuponovka měla další politicky neocenitelnou výhodu.  Pod pravicovými hesly o rychlém budování kapitalismu se nikdo nedíval, kdo se těmi kapitalisty stává.

Čím to je, že stále neexistuje jednoznačný konsensus na tom, že se kuponová privatizace nepovedla? Pořád přežívá mýtus o tom, že jiná cesta nebyla možná? Nebo máte pocit, že se to pomalu mění?

Důvod je nejspíš v tom, že málokdo rozumí tomu, co se zde v devadesátých letech dělo. Lidé si nedovedou představit, že divoká devadesátá léta nebyla omylem, ale strategií.

V diskuzích ekonomů, kteří prosazovali rozdání majetku jako transformační krok měla změna vlastnictví garantovat nevratnost reformy. Ještě důležitější argument však spočíval v politické úvaze: aby se udržela podpora veřejnosti pro reformy, nemohl se převládajícím vlastníkem majetku ve státě stát zahraniční kapitál. Poláci se snažili zamezit tomu, aby se novými vlastníky stali příslušníci staré nomenklatury.

Rozdání majetku mělo mít i sociální roli. Z transformace má mít užitek každý občan, protože se na tvorbě národního majetku podílel. Trvalo na tom i pět laureátů Nobelových cen, kteří napsali knížku Reforma ve východní Evropě, variantu washingtonského konsensu pro východoevropské země. Je třeba zdůraznit, že si zároveň byli vědomi, že rozptýlené vlastnictví nepřinese do zaostalých podniků kapitál, ani nevznikne vlastník, který by byl schopen vykonávat vlastnickou funkci tedy dohlížet na management, postarat se o trhy a přinést investice. Aby se podniky nevymkly zpod kontroly, vymýšleli zejména v Polsku vynalézavé mechanismy, jak prostřednictvím fondů působících v 15 odvětvích hospodářství vlastnickou funkci uměle vytvořit.

Československý přístup byl jiný. Cílem bylo vládu z privatizace vyvázat a nechat rozhodovat trh podle principu “za úspěchy může vláda za neúspěchy trh”. Bylo neuvěřitelné, jak dlouho to veřejnost snášela. Jak mohl trh rozhodovat, když aktéři neměli žádné spolehlivé informace? Tím se trápilo jenom pár ekonomů okolo české vlády, na které nikdo nebral zřetel. I když jsme po kuponové privatizaci měli zcela transparentní neanonymní vlastnictví, protože všechny akcie byly položky na počítači vázané na držitele investičních kupónů, v rámci dalších prodejů akcií se tato informace záměrně rozmazala. Prostě se zhaslo. Náměstek ministra financí, který měl na starosti dozor nad kapitálovým trhem, na banketech vyprávěl, že jeho úkolem je nechat vyrůst české Rotschildy. Velké majetky přece vždycky vznikaly krádeží, bylo heslem dne.

Kuponová privatizace zároveň znemožnila další privatizace typu Škoda Mladá Boleslav. Např. Mercedes stál o vstup do Tatry Kopřivnice, ale jenom za podmínky, že ji bude moci získat celou. Protože Václav Klaus chtěl mít v seznamu privatizovaných podniků známé značky, autoři kuponové privatizace přesvědčili ředitele Tatry, ať se do ní přihlásí, že si pak s podnikem bude moci dělat, co chce.

Na poslední chvíli, bez veřejné diskuze, se součástí privatizace staly investiční fondy.  Argument, že se valné hromady nemohou konat na fotbalových stadionech, nakonec zabral. Na rozdíl od Polska, kde byly od počátku podrobeny přísné regulaci, byl regulační rámec natolik děravý, že se fondy staly hlavním nástrojem “pirátizace” československé transformace.  Tomáš Ježek, český ministr privatizace, si vždycky stěžoval, že federální zákon nenařídil přísné oddělení majetku akcionářů od majetku fondu. Jenže takový zákon mohl předložit jenom Václav Klaus. A ten o to nestál.

Případ Mostecké uhelné ukazuje názorně, jaké důsledky mělo pseudovlastnictví, které Klausova pseudoprivatizace umožnila. Noví manažeři dolu dosazení na základě výsledků kuponové privatizace použili finanční prostředky podniku na skupování jeho akcií.  Když jich měli víc než stát, “přemluvili” vládu, aby jim “za hubičku” svůj podíl prodala.  Když to vláda udělala, stali se z nich vlastníci dolu a obratem své podíly prodali za miliardy.  “Drobná potíž” spočívá v tom, že oni jako manažeři byli v roli šafářů – měli se starat o to, aby jejich pánovi to jest akcionářům vzešlým z kuponové privatizace rozmnožili majetek.  Oni mu sice nic neukradli, protože peníze, které použili na nákup akcií, po prodeji dolu zase do firmy vrátili, ale ty miliardy, které vydělali, nepatřily jim, leč těm akcionářům, kteří z nich ovšem neuviděli ani korunu. Za to ve Švýcarsku vyfasovali nepodmíněné tresty. U nás, i když zákon by jejich potrestání umožňoval, se jim nestalo nic. Takhle vypadal “český zázrak” jak se z chudého Honzy mohl stát miliardář.  Obávám se, že právě relativní složitost těchto podvodných transakcí dovoluje obhajovat kuponovou privatizaci, proto že podstatná část veřejnosti pořád neví, jak akciové společnosti vlastně fungují.

Když chybějí semafory mohou se v ekonomice dít zázraky. Podobný “zázrak” bylo i OKD.  Jenže takových případů byl bezpočet. Socialistické podniky byly bohaté, měly spoustu majetku třeba rekreační zařízení a tak dál. Kupónová privatizace do podniků nedosadila vlastníky, ale šafáře, kteří v žádném případě nemohli obnovit jejich konkurenceschopnost, za to z nich mohli vyloupnout zlatá zrnka a prodat je.  Říkalo se tomu džusování.

A tak několik let republikou tekla zlatá řeka.  Podniky, které měla privatizace postavit na nohy, se staly kořistí, z níž se financoval vznik nových majetků.  Opět to po letech výstižně shrnul Dušan Tříska. Poznamenal něco v tom smyslu že kupónová privatizace není asi nejlepší způsob, jak chránit zaostalé hospodářství, ale že je nejrychlejším způsobem, jak ho zlikvidovat.  Pokud věříte – jako Dušan Tříska – že nová ekonomika má vzlétnout z popela jako pták Fénix, můžete s tím být spokojeni.

Zlatým hřebem bylo finále. Vzhledem k tomu, že se za půjčky během privatizace vesměs ručilo akciemi podniků, a ty půjčky nikdo nesplácel, akcie propadly ve prospěch bank.  Miliardy nesplatitelných úvěrů ohrožovaly existenci bank, protože neměly dostatečné rezervy.  Hrozící kolaps bankovního sektoru se Zemanova vláda rozhodla řešit privatizací. Jenže zahraniční banky byly ochotné do našich vstoupit jenom za podmínky, že jejich portfolio bude zdravé.  Co teď? Špatné úvěry garantované akciemi se ocitly ve státní Konsolidační agentuře.  Ano, to není sen. Špatně zprivatizované podniky se opět ocitly v rukách státu.  Jak tehdy poznamenal přední institucionální ekonom Luboš Mlčoch ”privatizace skončila, privatizace může začít”.

Konsolidační agentura nedobytné pohledávky prodávala se slevou až 90%.   To byly hody!  Podnikatel, který nadělal 50 miliard dluhů, si je mohl za 5 miliard koupit.  Uznejte, to je lepší než pohádka o zlaté rybce.  Tak vznikl v České republice základ vlastnické struktury

Předposlední poznámka: v okamžiku, kdy Volkswagen vstoupil do Škodovky projevily německé koncerny obrovský zájem o československé podniky.  Carl Hahn, který velel Volkswagenu, viděl ve Škodovce odrazový můstek pro sovětský trh. Mercedes se na Tatru díval podobně. Když Klaus neměl zájem, “okénko příležitosti” se zavřelo. Při pohledu na Škodu a Tatru je názorně vidět, jaké to mělo důsledky.

Poslední poznámka: o to víc bychom si měli cenit podnikatelů, kteří dokázali vytvořit firmy s miliardovým obratem, aniž by se na těchto podvodech podíleli.

Jak mohlo Občanské fórum přispět ke vzniku standardního systému politických stran u nás? Podařilo se mu v tomto smyslu obstát nebo mohlo svou úlohu naplnit lépe? Jiří Suk ve své knize Labyrintem revoluce popisuje, jak bylo Občanské fórum zmítáno vnitřním pnutím a spory mezi radou OF krajskými OF a politickými stranami Dalo se něco udělat pro zmírnění konfliktu uvnitř Občanského fóra předejít tak jeho rozštěpení, respektive zániku?

Myslím, že se rozštěpení zabránit nedalo. Zdeněk Jičínský popisuje, že se na jednání Občanského fóra s Václavem Havlem o volebním systému diskutovalo i zkrácení volebního období na 2 roky. Jičínský říká, že hlavním důrazem Občanského fóra bylo zajistit, že se nebude volit většinovým systémem, který požadoval Václav Havel, ale poměrným.  Václav Havel tehdy nechtěl být prezidentem celé 4 roky. Jak popisuje Petr Pithart, když v diskusi padl návrh, že by volební období mohlo být jenom dvouleté, Havel projevil nelíčenou radost. Na námitku Zdeňka Jičínského, že zkrátit volební období lze kdykoliv, zatímco prodloužit ho nelze, Havel neslyšel. Jičínský se nechtěl přít. Výsledkem schůzky bylo, že volební systém bude poměrný na zkrácené volební období.

Bylo to podobné i v letech 1918 i 1945, kdy také prozatímní parlamenty fungovaly dva roky. OF plánovalo, že se během těch dvou let přijme nová ústava a uvnitř Občanského fóra vykrystalizují politické strany, které se potom utkají v regulérních volbách. Zbytečné dodávat, že byla naprosto naivní, protože celé zkrácené volební období se proměnilo v ostrou předvolební kampaň.

Dva roky se v konfliktech tříbily fronty. Václav Klaus se nejprve pokusil Občanské fórum přetvořit na svoji vlastní politickou stranu. To se mu podařilo jenom zčásti. Výsledkem byl rozpad OF na dvě části: ODS a zbytek. Do něho patřily Občanské hnutí a další zárodečné politické strany, které ve volbách 1990 kandidovaly pod deštníkem OF.

Jaroslav Suk píše “nejvýznamnější politický subjekt, jehož úloha nemohla s volbami skončit (a všichni jeho předáci si ji uvědomovali) neměl před sebou žádnou strukturální programovou vizi, a přitom jeho poslání parlamentními volbami v jistém smyslu teprve začínalo! Opravdu Občanské fórum v polovině roku 1990 takovou vizi nemělo? Byla to chyba? Skutečně jeho poslání v té době teprve začínalo?

Jak by ji mohlo mít? OF bylo zákonitě slepenec.  Vždyť bylo pro všechny. Vzniklo přes noc na odporu proti KSČ a stranictví jako takovému. Lidé, kteří spolu kandidovali na kandidátkách, se vůbec neznali. Poprvé se setkali, až když se z nich stali poslanci. Taky to bylo vidět.  Klub Občanského fóra v České národní radě měl 126 členů z dvou set.  Stěží si vzpomenu na případ, kdy o něčem hlasovalo a výsledek nebyl 50 na 50. Na jeden si ale vzpomínám.  Každý poslanec tehdy k služebnímu pasu dostal zelenou kartičku, která ho osvobozovala od celní prohlídky. Myslím, že to byla Daniela Kolářová, která se ozvala a navrhla, ať se kartiček vzdáme a předvedeme, že demokratičtí poslanci nechtějí mít výsady. Dopadlo to dost tragicky. Tady to padesát na padesát opravdu nebylo. Ale začalo být jasné, že cesta, která nás čeká, jednoduchá nebude.

V jistém smyslu byly ty dva roky od června 1990 tím nejhezčím volebním obdobím, protože ještě neexistovaly partaje a ještě nevznikly lobbistické skupiny.  Postupně, jak do zastupitelských sborů přicházely vládní předlohy někteří poslanci si v určitých oborech získali autoritu díky své odbornosti. Ti pak dokázali prosazovat změny vládních předloh.  Bohužel se z toho vyvinula tradice poslanecké lidové tvořivosti, ale tehdy to vedlo k postupné krystalizaci ideologických postojů.

O to se zasloužili především poslanci z ODA, kteří chtěli z Občanského fóra vyčlenit klasickou kádrovou stranu vedenou elitou z Parlamentu. Proto založili Meziparlamentní klub demokratické pravice, což vedlo k rozštěpení klubu občanského Fóra jak ve federálním shromáždění, tak v České národní radě.  Hlavním impulsem k tomu byla volba orgánů obou poslaneckých sborů.  Protože OF trvalo na tom, že se vedoucí místa jak ve federálu, tak v radě budou přidělovat na základě principu poměrného zastoupení podle výsledků voleb,  znamenalo to, že poslanci zvolení za Občanské fórum museli hlasovat pro komunisty v čele výborů i na pozici místopředsedů.  Vedlo to k vzbouření na vsi, zvlášť když se ukázalo, že předsedové výborů jsou zhusta pražští disidenti nebo jejich známí. Nakonec náladu využil Václav Klaus a Meziparlamentní klub demokratické pravice přetáhl do ODS. V ODA zůstali lidé, kteří chtěli být čistými konzervativci, ale spíš nesnášeli Klausovu aroganci.  Rozštěpení poslaneckých klubů Občanského fóra proběhlo během prvního půl roku po volbách. Ve zbytku volebního období se skutečně vytvářely nové strany,  z nichž některé měly propracované  volební programy. Například na ekonomickém programu Občanského hnutí spolupracovali Jan Vrba, Jan Švejnar, Jan Tauber a další. Další části programu jsme redigovali s Josefem Vavrouškem, podílela se na nich spousta lidí. Jediná nevýhoda byla, že je nikdo nečetl včetně vedení OH.  Ale ve volební kampani 1992 skutečně existovala řada politických stran, které měly svoje vize o dalším vývoji. Takže se v jistém smyslu dá říci, že Občanské fórum jako inkubátor splnilo svůj účel.

NATO rhetoric is based on an erroneous interpretation of Putin’s behavior, claiming that his intent is to restore the USSR. In reality, such rhetoric is aimed at legitimizing US efforts to maintain its global dominance.

Opening a public debate on Russia, former American Ambassador to Saudi Arabia Charles Freeman asked the following question: “Is Russia on the prowl, or in the corner?”

The domestic discourse does not trouble itself with such questions, which is a pity. Questions like this allow us to look at the issue from a distance, and gain a sense of perspective. Here, the key starting point is a statement uttered by Vladimir Putin in his 2005 speech to the Duma, claiming that the breakup of the Soviet Union was “the greatest geopolitical catastrophe of the century.” Analysts interpret it as the expression of Putin’s intent to restore the USSR, even though the context of the speech makes it clear that Putin was talking about Russia’s decline and impoverishment in the 1990s, defining the conditions and pace of transfer toward democracy. For the Czech media, though, this has spawned the overwhelming conviction that Russia is again on the prowl.

When dealing with particularly complicated issues, it is best to ground one’s conclusions in a theory. The realist school of thought in international relations theory claims that the world’s great powers base their actions on optimizing a single parameter—their own self-preservation. Factors like a country’s political system, or even its current leader, are virtually irrelevant. The realist theory emphasizes that well-defined national interests are the best possible justification for utilizing military power in international politics. This may seem cynical and immoral at first glance. Consider, however, how much fewer wars there would be if they were only fought in situations when a country’s security was really threatened. Only then would we realize how humane the realist approach toward foreign interventions really was.

To the political realists, arguments denouncing the Russian effort to create a safe buffer around itself appear biased and one-sided. Would the United States allow Cuba to form a coalition with another power or bloc? From the realist perspective, Russia’s reaction to a perceived threat has been completely predictable.

Israeli-American mathematician and conflict theorist Robert Aumann received the Nobel Prize in Economics in 2005 for his work on conflict and cooperation through game-theory analysis. In his interview for the Czech business daily Hospodářské noviny, entitled “The West Has Rocked the Boat,” Aumann explains—in line with the realist theory—that we do not live in an ideal world. A country cannot always choose what it wants. In Ukraine, the West has encroached on the Russian sphere of influence. Aumann further claims that in international politics, sending unclear signals to your partners or rivals is one of the worst actions. This is what actually leads to military conflicts, Aumann adds.

It takes two to tango, as Ronald Reagan liked to say. The realist theory shows that Russia’s behavior cannot be analyzed separately, without taking into regard the actions of the Western powers, especially the United States. If we refuse to do that, we’re entering the realm of propaganda.

Let’s look back at how the tango actually started. When Putin took over, Russia was on the brink of a collapse. He needed to consolidate his power, wresting it back from the local oligarchs, represented especially by Mikhail Khodorkovsky. Putin had offered them a deal: he would let them keep their fortunes, as long as they kept their investments in Russia and stayed out of the Russian politics. Khodorkovsky had managed to obtain control of Yukos, one of the key oil mining companies, through a fraudulent auction in a scheme known as “Loans for Shares.” He bribed deputies in the State Duma to vote down the bill on oil mining taxation; provided funding to opposition parties; and announced his intention to enter politics. At the same time, he had been reported to be involved in negotiations with Exxon and ChevronTexaco to sell a major stake in Yukos to them. In order to do that, he needed transparent accounting. Some people therefore see Khodorkovsky as the quintessence of an honest Russian entrepreneur, who represented a threat to Putin’s corrupt government, and so had to be eliminated. I will not comment on that. Yukos had controlled about a fifth of the Russian oil, gas, and mining industries. Putin had Khodorkovsky convicted in a sham trial, which, quite predictably, gained him no favor with the United States. The American Administration protects the interests of its businesses. However, losing to the oligarchs would mean Russia’s collapse, not dissimilar to what had happened in Ukraine.

An equally important task was re-establishing central state power in the Russian regions, which Putin has managed to accomplish through amending the election law in 2004. Unfortunately, this Russian effort to consolidate power also led to the brutal Chechen War. Simply put, the restoration of Russia’s power gave its opponents ample reason to criticize the way it was “building democracy.”

At the time of his 2005 speech, Putin had just entered his second term of office, after an overwhelming victory. The United States repeatedly let him know that Russia could not claim the same superpower status as the Soviet Union, and must get used to the fact that it no longer had decision-making power. NATO had admitted the Baltic States as new members, and the United States had withdrawn from the Anti-Ballistic Missile Treaty several years previously, undermining one of the pillars of stability from the times of the Cold War. Putin’s suggestions about Russia joining NATO remained largely ignored, even after the help Russia had provided to the United States after 9/11, and after it closed its military base in Cuba. As a part of its “War on Terror,” the United States had decided they would no longer rely on the current international security structures, that is, the UN Security Council. In the words of General Wesley Clark, Supreme Allied Commander of NATO during the 1999 War on Yugoslavia, the Pentagon was getting ready to “take out seven countries in 5 years” after 9/11, “starting with Iraq, and then Syria, Lebanon, Libya, Somalia, Sudan and, finishing off, Iran.” Clark described this decision as a “policy coup,” since in his campaign, George W. Bush had promised to act with far more restraint than Clinton. As early as 1991, US Deputy Secretary of Defense Paul Wolfowitz had told Clark that it was necessary to replace the regimes installed with Soviet help during the Cold War now, while Russia was still weak. This was another reason why sitting at one table with Russia seemed like a bad idea to US policy-makers.

In his speech to the American Enterprise Institute (a major lobbyist organization) in February 2002, President Bush claimed that the rest of the history of the civilized world would be written by the United States, and called for a worldwide campaign to spread American values. The “building of democracy” in Iraq started but a year later. One of the American strategic goals was to prevent the emergence of any rival power that might become a threat to them. Prominent neo-conservative Robert Kagan claimed quite unambiguously that military power was the key factor in foreign policy. If the United States decide to spread democracy by force, and if it’s the United States who decide what democracy actually is, it is hardly a surprise that Russia might hesitate to dance this kind of tango. At the 2006 Vilnius Conference in Lithuania, Vice President Dick Cheney criticized Putin for taking anti-democratic measures, but then he visited Azerbaijan and Kazakhstan and praised their authoritarian dynastic regimes. For Putin, this was a clear confirmation that the United States were not interested in partnership as much as obedience.

Putin commented on the changes in international situation at the Munich Security Conference in 2007, claiming that America has undermined the international security system, and that Russia had to react accordingly. The country started preparing for the threats it perceived from unilateral US policy, and renewed its armament efforts.

According to Zbigniew Brzezinski, influential Polish-American geostrategist and former adviser to President Jimmy Carter, Ukraine is key to maintaining US global dominance. In his 1997 book The Grand Chessboard, Brzezinski claims that without Ukraine and access to the Black Sea, “Russia ceases to be a Eurasian empire.”

Russia, whose protests against NATO’s eastward expansion had been to no avail, decided it would not allow Georgia and Ukraine to become part of NATO. Precisely at this point it is most apt to repeat Freeman’s question. Is Russia’s behavior the sign of being on the prowl, or is it the act of a country backed into a corner?

To be clear, my goal is not to defend Putin’s policy. The Crimea operation seemed somewhat improvised, but in the end, it has led to the first annexation of another country’s territory since World War Two. What about Kosovo, though? It might not have been annexed, but its territory was still separated from Serbia without its consent. Putin took Bush’s recognition of Kosovo as a message to the republics within the Russian Federation: should they decide to separate, they would have no trouble gaining international recognition. The world order, already shaken by the United States, received another blow. The proxy war in the Donbass region has only escalated the seriousness of the situation. We need to understand all of these facts in mutual correlation; only then can we decide on an adequate reaction in a world threatened by a new geopolitical conflict.

Under Obama’s leadership, America has continued its strategy of weakening Russia. In the context of American politics, this is quite understandable. The American public traditionally tends to view the United States as an “indispensable nation” (in the words of Madeleine Albright), and the triumphant Cold War rhetoric has suited it perfectly. Any kind of compromising behavior toward Russia would be considered a weakness: in spite of Obama’s sanctions, his actions were criticized—he has failed to intervene in Syria, made an agreement with Iran, and has not sent any weapons to Ukraine.

NATO rhetoric is based on an erroneous interpretation of Putin’s behavior, claiming that his intent is to restore the USSR, including the Baltic States. In reality, such rhetoric is aimed at shaping public opinion in the West, and legitimizing US efforts to maintain its global dominance. Moving NATO military bases ever closer to the Russian borders, citing some hypothetical threat as a reason and ignoring Russian security interests, only deepens Russia’s concerns about being surrounded. In other words, the West is sending “unclear signals,” which is the kind of behavior Aumann has warned against. President Obama keeps describing Russia as a mere regional power: to say that about a country that has intercontinental ballistic missiles with nuclear warheads at its disposal is a colossal mistake.

What has been the EU’s response? To a considerable extent, the Czech European Commissioner Štefan Füle and the Swedish- Polish Presidency of the EU have contributed to the pointless tug-of-war over Ukraine. Poland was allowed to taint EU policy with its historical resentment toward Russia—which is understandable, but counter-productive. European Commission President José Manuel Barroso told Russia that the EU would only commence talks about an association agreement with Russia after it has signed the association agreement with Ukraine. This was a mistake with severe economic consequences for Russia. The EU should never have negotiated with Ukraine without Russia’s involvement. From the Russian perspective, the EU has sided with the United States by this act; even though it is in the EU’s interest to cooperate with Russia, not compete with it.

The criticism of such policies is not meant to be taken as an automatic excuse or approval of any of Russia’s actions. In history, mistakes were often made by both sides of the conflict. However, the stronger side always carries a greater responsibility. One can hardly dispute that the West, undoubtedly the stronger side, has failed to handle its responsibility here.

In my opinion, it is far closer to the truth to assume that Russia is not acting as an imperialistic power, but that its actions stem from fears of something similar to the Maidan Revolution taking place on the Red Square. It must have raised the Kremlin’s concerns when the West accepted the coup in Ukraine, an agreement with three EU foreign ministers had become nothing but a scrap of paper, and losing control over the Black Sea naval bases became a distinct possibility. The West had two options: it could either ignore Russia’s concerns, or it could try to understand that using Ukraine and Georgia as pawns in a chess game between the West and Russia might lead to a confrontation.

Russia had decided to demonstrate its unwillingness to allow NATO’s expansion to Ukraine by force. However, using force is never without risk. The turning point in the events starting with Crimea’s secession/annexation and leading to the support of the separatist forces in East Ukraine was the shooting down of a Malaysian civilian airplane, probably by the separatists—even though the aircraft was most likely brought down unintentionally, and Ukraine may be partly at fault due to the failure to close its air space. Russia has been branded as a clear culprit in the whole conflict: it may only be Crimea for now, but restoration of the USSR could easily come next.

Truth was the first casualty the conflict, with propaganda escalating to unprecedented proportions on both sides. To secure the public’s support, Putin decided to play the “badmouthing- the-West” card. Still remembering Russia’s humiliation in the 1990s, the Russian public accepted it with glee. Russian nationalism, accompanied by messianic tendencies stemming from the Russian Orthodoxy, is certainly nothing liberal Europeans would admire, but neither is it an ideology geared primarily toward world domination. Those who scold Russia for violating human rights should search their own conscience, and remember how they felt about the United States resorting to torture in their crusade to spread American values. It was US actions that were one of the key factors in the rise of Islamist terrorism; yet those who dared to call attention to the West’s political mistakes were branded Putin’s lackeys.

Russia’s actions in Ukraine and Syria are prime examples of a “foot-in-the-door” tactic. Prominent Western analysts presenting various scenarios of the Russian occupation of Ukraine base their assumptions on Russia’s eagerness to expand. I would say they are mistaken. The costs of such actions would vastly exceed the benefits. The “foot-in-the-door” tactic merely ensures that Russian cooperation will be essential to settle the conflict. The same applies to Syria: surely no one could reasonably think that Putin’s decision to intervene there has stemmed from a desire to restore the Soviet Union.

Russia’s presence in the region ensures it a seat at the negotiating table, which is essential for maintaining its sphere of influence. The region’s direct importance for Russian national interests is indisputable; and not just because of the oil reserves there, which is the primary concern of the United States. Russia is more concerned with the threat presented by radical Islamism: if Assad’s regime were to fall, the possibility that the entire Syrian territory would fall under the reign of the so-called Islamic State (ISIS) seems extremely real. However, Russia has also made it abundantly clear that it does not consider restoring Syrian sovereignty under Assad’s leadership a viable alternative. For a while now, Russia has been an explicit proponent of some kind of temporary solution, which the West has largely ignored.

If we consider the situation realistically, it is hard to understand why the EU is so keen to support the American political goals. Weakening Russia should not be the EU’s strategic intent. It is time for a change. EC President Jean-Claude Juncker has realized that. Without the support of Saudi Arabia, Qatar, and Turkey, ISIS would only constitute a marginal threat. Add to that the Saudi offer to build several hundred mosques for the migrants in Europe, which would likely preach the radical Saudi version of Islam, and it becomes abundantly clear that some of our Great Ally’s allies are just as questionable as Russia.

Some proponents of the so-called “European values” see a solution to the world’s current problems in restoring colonial rule in countries the West (and the Soviet Union in Afghanistan) has managed to destabilize in the past 30 years. One would think they have just read Kipling’s “The White Man’s Burden.” Colonialism had not done much good in the past, and would lead to tragic ends in the future.

How can the West negotiate with Russia if they insist on calling Putin the new Hitler? The idea that Western sanctions would lead to Putin’s downfall is merely wishful thinking. The only thing the sanctions have succeeded in doing is confirming the Russians’ conviction that the West is trying to impose their own intentions on them. They have only boosted Putin’s popularity. Putin’s authority would only be shaken if he showed weakness in his dealings with the West. Unfortunately, recent Western policy has lost the West any credit it had with Russia in the 1990s.

Even if any such action were successful, what then? Establishing democracy of the sort that has been imposed on Iraq? Unlike Iraq, Russia actually owns nuclear and chemical weapons. Once Russia’s central government is weakened, who will ensure that tons of fissile material do not end up on the black market? Why would countries yearning for nuclear weaponry bother with building complex production facilities if they could buy it ready-made? Within the foreseeable future, Putin’s brand of personal power would only be replaced by a similar system. The risks of such a change in power should make us think seriously of the consequences of our current strategy toward Russia. Does it really pursue any rational goals, or is it steering us ever closer to an increased risk of war? Professor Aumann’s warnings should not be taken lightly.

VÁCLAV ŽÁK

Journalist, signatory to the Charter 77, former MP and Vice Chairman of the Czech National Council, Chairman of the Council for Radio and Television Broadcasting, and Editor-in-Chief of Listy, a bi-monthly.

Share this on social media

COPY LINK

Support Aspen Institute

The support of our corporate partners, individual members and donors is critical to sustaining our work. We encourage you to join us at our roundtable discussions, forums, symposia, and special event dinners.

find out more

Current issue – 01/2019

Trade On/Off

Free trade has advanced due to favorable international order. Globalization, together with the technological revolution have dramatically changed business models. The U.S. President has re-installed custom tariffs into the policy toolbox and China will definitely respond. May the Free Trade prevails.

Download PDF

EXPLORE THE ISSUE

·       forewordUncompromising (or) Trade-offs?

Jiří Schneider

editorialDeath in Gdańsk

Aleksander Kaczorowski

A New Cold War Between the US and China

Kenneth R. Weinstein

·       Trade Wars Undermine Global Stability

Witold Gadomski

The Thoughts of Car Factory Managers on Trump’s Talk of Tariffs

Daniela Krajanová

A War in Which We Will All Be Losers

Lukáš Kovanda

interviewJanusz Lewandowski: The Brexit Budget Gap Is Not the Problem

Konrad Niklewicz

·       The EU After Brexit

Piotr Buras

Economy

·       Atomic Question Mark

Dominik Héjj

·       Michael W. Doyle: Pulling Up the Ladder After You

Olena Jennings

·       Myroslava Keryk: We Do Not Recognize Poland

Zbigniew Rokita

Culture

·       Priming Populism

Benjamin Cunningham

·       A Central European Story as Seen From France

Luboš Palata

·       Can It Happen Here?

Aviezer Tucker

Politics

·       Bad Times Just Around the Corner

Mihai-Räzvan Ungureanu

·       Will the Transatlantic Community Survive?

Adam Traczyk

·       Words Can Break Deterrence

Get in touch

Sign up for Newsletter

czen

I agree that my personal data will be processed in order to keep me updated about the Aspen Institute CE events and news.

We with manGoweb

Zakážeme na základě nálezu ubytování Alexandrovcům, jak doporučuje Jindřich Šídlo?

Ústavní soudci Kateřina Šimáčková a Vojtěch Šimíček se postarali o pořádné překvapení. Zabývali se ústavní stížností hoteliérské firmy z Ostravy, která dostala pokutu za diskriminaci, když umístila na hotel tabuli, že turisty z Ruska bude ubytovávat jenom tehdy, když projeví (podepíší) nesouhlas s anexí Krymu.

Česká obchodní inspekce jí udělila pokutu 50 tisíc korun; po odvolání ji krajský soud snížil na desetinu a Nejvyšší správní soud potvrdil. Svoje stanovisko uzavřel odkazem na Haškova hospodského Palivce: „Host jako host, třebas Turek – pro nás živnostníky neplatí žádná politika.“

Soudce Ludvík David, třetí člen senátu, nechtěl do rozsudku Nejvyššího správního soudu zasahovat, tak se předseda Šimíček rozhodl vypracovat nález s pomocí Kateřiny Šimáčkové sám.

Podrobnou argumentaci najde zájemce na webu ÚS i s disentním stanoviskem soudce Davida.

V Británii se hospodě říká pub, což je zkratka z public, tedy veřejný. Mám-li soukromý dům nebo klub, mohu si do něj zvát, koho chci: výběr je můj. Ovšem pokud si ve svém domě otevřu hospodu, stane se její prostor veřejný a pravidla jeho používání stanovuje veřejná moc. Základní pravidlo je, že do něj může pán i kmán.

Za to, že jako hospodský vydělávám peníze sice soukromým podnikáním, ale ve veřejném prostoru, musím přijmout omezení, která veřejná moc stanoví – například že si nemohu hosty vybírat, musím dodržovat uzavírací hodinu, zákaz kouření, nepodávat alkohol mladistvým, dodržovat hygienické předpisy, platit daně atd. Veřejná moc mi totiž používání veřejného prostoru vlastně propůjčuje. Haškův Palivec tomu dobře rozumí. Běžný český občan ani za mák. Je to jeho majetek, tak si může dělat, co chce, uvítala česká hospoda nález dua Š+Š.

Z odůvodnění nálezu lze usoudit, že kdyby se hotel nacházel v opuštěném beskydském údolí, považovali by autoři jednání jeho majitelů za diskriminaci, protože by scházela možnost substituce služby. Pokud však nález závisí na takových podrobnostech, ztrácí jasnost a srozumitelnost. Otázka je, jde-li pak ještě vůbec o právo nebo o účelovou ekvilibristiku.

Nejeden občan se zeptá, jestli by ÚS rozhodl stejně, kdyby majitelé hotelu vyžadovali nesouhlas s nelegitimní a nelegální válkou v Iráku od občanů zemí, kteří se na ní podíleli.

Je to škoda. Ústavní soud je poslední instancí. Sluší mu proto zdrženlivost. Jeho nálezy by měly svítit na cestu jako maják. Obávám se, že cesta, na kterou svítí nález II. senátu Ústavního soudu, k právnímu státu nevede.

************************
Když jsme se o tom bavili s kamarády jeden se mě zeptal: A co říkáš odkazu na doktora Galéna, který soudci použili?
(vytkněme před závorku,že v případě citátu z Haškova Švejka nejde o Turka jako o etnikum, ale o příslušníka národa, s nímž jsme ve válce)
Z nálezu ÚS
27. Pokud proto Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku se zjevnou
nadsázkou citoval Haškova Palivce („Host jako host“, řekl Palivec, „třebas Turek. Pro nás
živnostníky neplatí žádná politika“.), považuje Ústavní soud za daleko příhodnější poukaz
na jiné příklad z krásné literatury. Daleko bližší mu je totiž humanistický odkaz, ztělesněný
v doktoru Galénovi v Čapkově Bílé nemoci, kdy tento lékař odmítne vydat jím vynalezený
lék potírající smrtelnou nakažlivou nemoc všem, kteří jsou schopni ovlivnit zastavení
agresivní války. V jedné scéně proto uvádí: „Já léčím jen chudé. Chudí nemohou nic dělat,
ale ti druzí, ti mohou spíš prosadit, aby už nebyly války. Na ně se víc dá, pane. Mají větší
vliv. Řekněte jim, aby všichni užili svého vlivu.“ (K. Čapek: Loupežník, RUR, Bílá nemoc,
Československý spisovatel, 1983, str. 275). Doktor Galén tedy nezastával názor, že „pacient
jako pacient“, nýbrž snažil se svou činností aktivně ovlivnit politické dění a proto
podmiňoval vydání svého léku zastavením války. Stejně tak stěžovatel v nyní projednávané
věci zjevně chtěl jednak projevit svůj názor na protiprávní anexi Krymu, a jednak chtěl
alespoň v malé míře působit na ty osoby, které se podílejí (resp. podílet mohou)
na politickém životě státu, kterého považoval za agresora.

Asi nepochybíme, budeme-li tvrdit, že Ústavní soud vnímá doktora Galéna jako příklad hodný následování.
Zase je ale třeba příměr soudu upřesnit. Doktor Galén není podnikatel ,který by provozoval veřejný prostor jako hoteliér. “Pacient jako pacient” nemá s výkonrm lékařské profese nic společného. Lékaři jsou svobodná povolání, která se řídí svými kodexy. Doktor Galén je vázán Hippokratovou přísahou.
“Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.” sliboval Doctor Galén.

Karel Čapek v předmluvě k Bílé nemoci píše: “Dva velké světové názory se tu utkávají tak říkajíc nad ložem bolesti, a v jejich konfliktu se rozhoduje o životě a smrti malomocného lidstva. Ten, kdo je představitelem vůle k moci, se na své cestě nenechá zastavit soucitem s lidskou bolestí a hrůzou; ten pak, kdo se s ním utkává ve jménu humanity a úcty k životu, odpírá pomoc trpícím, protože sám fatálně přejímá neúprosnou morálku boje”. Karel Čapek dál píše, že si uvědomuje, že strana Míru bude v posledku muset vést válku stejně nemilosrdně jako strana Války.
Čapek si zároveň uvědomuje, že proniknutí politického boje na pole Hippokratovy přísahy znamená její popření.
Ústavní soud se pustil na velmi tenký led, opírá-li se v odůvodnění nálezu o literární postavy. Ve válce, která přišla, přece proti sobě nestál Diktátor proti doktorovi Dětinovi.

Teorie ofenzivního realismu profesora Johna Mearsheimera z University v Chicagu konstatuje, že mezinárodní vztahy se liší od vnitrostátních tím, že v nich neexistuje centrální moc, která by rozhodovala spory. Proto podle něj jediný způsob, jakým může velmoc zajišťovat svoji bezpečnost, spočívá v tom, že se snaží o co největší moc, protože nikdy neví, jakou intriku proti ní může soupeřící velmoc použít. Empirické doložení své teorie předvedl v knize Tragédie velmocenské politiky.

Stojí za povšimnutí, že v Mearsheimerově teorii nezáleží na tom, jaké je vnitřní uspořádání států. Řídí se svými zájmy a ohledem na svou bezpečnost, ať jde o demokracii nebo o autoritativní režim. Realistická teorie zahraničních vztahů je u nás málo oblíbená. Připadá nám cynická.

My máme tendenci dějiny personalizovat. Oblíbeným terčem je přitom prezident Beneš. Stál u kormidla státu ve dvou zlomových okamžicích, jak v době mnichovské krize v roce 1938, tak v době Vítězného února o deset let později.

Nedávno jsme si připomněli sedmdesáté výročí únorové krize a až na ojedinělé výjimky se na jeho hlavu opět snesla přísná kritika. Přestaňme Beneše šetřit, volá Petr Pithart. Běžně se mu vyčítá komplex z Mnichova, naivita vůči Stalinovi, souhlas s odmítnutím Marshallova plánu, a hlavně selhání v únoru 1948. Přitom vesměs se předpokládá, že jsme zahraničněpolitickou orientaci měli ve svých rukách.

Upřímně řečeno, mám o tom značné pochybnosti. Druhou světovou válku vyhrála koalice velmi nepravděpodobných spojenců. Připomeňme si, jak vznikla. Francie měla se Sovětským svazem smlouvu o vzájemné pomoci. Měla ji i s Československem. Velká Británie měla smlouvu pouze s Francií, tedy se Sovětským svazem i s Československem byla vázaná pouze nepřímo. Když se v Mnichově Velká Británie a Francie rozhodly Československo předhodit Hitlerovi, pochopil to Stalin tak, že dávají Hitlerovi zelenou pro útok na Sovětský svaz. Mearsheimer to ve své knize uvádí jako příklad tzv. buck passing, zaujetí pozice nezúčastněného pozorovatale, kdy to Stalin Západu vrátil smlouvou Ribbentrop-Molotov. Tím dal Hitlerovi zelenou k napadení západní Evropy, čehož on bez váhání využil. Stalin se mezitím pokusil vytvořit si nárazníkovou zónu obnovením hranic carské říše: Obsadil Pobaltí, část Polska a pokusil se obsadit i Finsko, což se mu nepodařilo. Doufal, že se střetu s Hitlerem vyhne. Nevyšlo to. V létě 1941 Hitler napadl Sovětský svaz.

Británie, osamocená ve válce s Hitlerem, se rozhodla Sovětskému svazu pomoci. Churchill si byl vědom, že pokud Sovětský svaz padne, znamená to smrtelné nebezpečí pro britskou říši i samotnou Británii. Vtipkuje o tom, že v takové situaci by se spolčil i se samotným Satanem.

Půl roku na to, po japonském útoku na Pearl Harbor vstupují do války Spojené státy, v té době nejsilnější hospodářská mocnost na světě. Tak vznikla ta nepravděpodobná koalice, která si nevěřila ani nos mezi očima. Stalin byl přesvědčen, že spojenci neotevírají druhou frontu, protože chtějí, aby Sovětský svaz vyšel z války maximálně oslaben. Podle knihy Daniela Yergina Otřesený mír dokud prezident Roosevelt žil, prosazoval „jaltský“ přístup k SSSR. Předpokládal, že se SSSR po válce stane kooperativní velmocí, která bude pochopitelně chtít prosadit svoje sféry vlivu. Po jeho smrti se však kormidla americké zahraniční politiky chopila skupina diplomatů a politiků, vycházející z předpokladů, kterým Yergin říká „rižské axiomy“ že se Stalin bude snažit rozšířit komunismus po celém světě a zastavit se dá jenom silou. Sem patřili mj. Winston Churchill, diplomat George Kennan a nový americký prezident Harry Truman.

Fakt, že Stalin nepřipustil návrat londýnské exilové vlády do Polska, vedl Churchilla k tomu, že koncem května 1945 nechal vypracovat plán operace Nemyslitelné. Cílem plánu bylo „vnutit Rusku vůli Spojených států a Britského impéria ohledně Polska.“ V pozadí stály obavy, že Stalin využije své obrovské armády v Evropě k tomu, aby se spojil s Japonskem a dobyl západní Evropu.

Operace měla začít 1. července 1945 – čtyři dny před volbami v Británii překvapivým útokem 47 britských a amerických divizí v oblasti Drážďan na střed sovětských linií. Operace se měly také účastnit polské jednotky a 100 000 vojáků wehrmachtu. Nakonec byla operace vyhodnocena jako příliš riskantní. Zdůrazňuji: jde o květen 1945. Je však třeba poznamenat, že takové informace máme jedině díky přístupnosti západních archivů, dokonce na internetu. U sovětských archivů nám taková možnost schází, proto mohou být některá líčení jednostranná.

Stalin však dodržel slib a Japonsku vyhlásil válku.
Úspěšné nasazení jaderných zbraní v Japonsku vedlo americké vojenské plánovače k plejádě úvah o tom, jak s jejich pomocí čelit převaze konvenčních sil Rudé armády. Měli strach, že sověti dobudou západní Evropu – kromě Velké Británie – , dál Irán, Mandžusko, Koreu, severní Čínu během několika týdnů nejvýš měsíců.

V dalším vývoji mezinárodních vztahů sehrálo klíčovou roli Řecko. V boji proti německé a italské okupaci získali významný vliv partyzáni úzce navázaní na řeckou komunistickou stranu. Exilová vláda v Káhiře neměla v Řecku žádný vliv. Partyzáni oslabili kolaborantskou vládu natolik, že rozsáhlému území na severu vládli sami. Když koncem roku 1944 nacisti odešli a Britové přivezli z Káhiry exilovou vládu, která se opírala o jejich jednotky, došlo ke střetu, z kterého vznikla občanská válka. Churchill nechtěl, aby se v Řecku dostali k moci komunisti, tak v občanské válce stál na straně exilové vlády. Když Británii docházely zdroje, požádal Trumana o pomoc. Řečtí komunisti přitom nebyli figurky Moskvy. Podporoval je Tito, nikoliv Stalin. Kvůli podpoře řeckých komunistů dokonce došlo k rozkolu mezi Moskvou a Bělehradem.

Truman byl prezident za demokraty v čase, kdy obě komory Kongresu ovládali republikáni. Protože se bál nařčení, že za Churchilla tahá kaštany z ohně, a aby si zajistil hladký průběh schválení pomoci Řecku a Turecku pozval si senátora Arthura Vandenberga na schůzku s ministrem zahraničí Georgem Marshallem a jeho zástupcem Deanem Achesonem. Acheson na schůzce vyložil nástin pozdější teorie domina, v níž komunistické státy přirovnal k shnilému jablku, které nakazí všechna ostatní v košíku. Vandenberg doporučil Trumanovi, aby předstoupil před Kongres a „pořádně vyděsil americký lid“. Řekl bych, že se mu to povedlo dokonale.

Truman v březnu 1947 přednesl v Kongresu působivou řeč, kterou řada historiků považuje za začátek studené války. Dal státům světa na výběr: buď chtějí reprezentativní vládu a svobodu jednotlivce nebo represivní systém s kontrolou tisku a rozhlasu a zfalšovanými volbami. Zavázal Spojené státy k podpoře každého „svobodného lidu“, který klade odpor ozbrojeným menšinám nebo je podroben vnějšímu tlaku. Prohlásil, že pokud Řecko a Turecko nedostanou americkou hospodářskou a vojenskou pomoc, zvítězí v nich komunisti. „Sama existence řeckého státu je dnes ohrožena teroristickými aktivitami několika tisícovek ozbrojených mužů vedených komunisty, kteří neuznávají vládní autoritu“, řekl Truman. Z řeckých komunistů, kteří vedli heroický boj proti italským a německým okupantům, se rázem stali teroristé. Z poznámek k přípravě Trumanovy řeči vyplývá, že v pozadí byly obavy o přístup k ropě na Středním východě.

Spojené státy se Trumanovou doktrínou staly největší mocností, ale dostaly do rozporu, kterého se od té doby nezbavily. Chtějí podporovat svobodné lidi. Jenže svobodní lidé mohou chtít volit i komunisty. Pro stoupence „rižské“ linie naprosto nepřijatelné. Komunismus je otroctví, shnilé jablko, chce-li někdo komunisty, je to jenom důkaz komunistické touhy po světovládě. Jahve v ráji dal člověku svobodu utrnout jablko ze stromu poznání, Trumanovci ne. Vol svobodně, ale správně. A tak USA podporují v Řecku režim, který s demokracií moc společného nemá. Později i fašistický převrat. V posledku podporují libovolné režimy za předpokladu, že jsou antikomunistické. Taková politika se ovšem obtížně hájí před výtkami pokrytectví a dvojích standardů.

Strach je velmi užitečný politický nástroj. To věděl už Machiavelli. Američtí vojenští plánovači měli v době první jaderné zkoušky v Sovětském svazu k dispozici víc než sto jaderných bomb. Spojené státy zároveň budovaly desítky vojenských základen obkličujících Sovětský svaz. Jak předpokládá Mearsheimer, přesto dál vymýšleli nejhorší možné scénáře. Ovlivnili tím psychiku vojenského velení i politiků. Při zpětném pohledu je evidentní, že si Spojené státy nakreslily na zeď tak velikého čerta, že se ho samy začaly bát. Sovětský svaz nikdy nebyl schopen dosáhnout cílů, které předpokládaly americké scénáře. Na začátku roku 1950 se na scéně objevuje senátor McCarthy a strach se mění na Rudou hrůzu. Ameriku zachvacuje hon na čarodějnice.

Bohužel, nedovíme se, jestli by „jaltský“ přístup prezidenta Roosevelta založený na respektu ke Stalinovi, dokázal nástup studené války zpomalit. Ani zkušený diplomat George Kennan si zpočátku neuvědomil, že Stalin nechtěl vyvážet revoluci, že komunismus má v různých zemích různou genezi a nebyl podřízen Moskvě. Stalin navíc komunistům, jejichž loajalitu si nevyzkoušel, nevěřil. Konec konců řecké partyzány, kteří tak děsili Trumana, podporoval Tito v rozporu s přáním Stalina. Kennan teprve později pochopil, že zadržování Sovětského svazu se mělo dít diplomaticky, nikoliv vojensky, protože se komunistům kvůli vnitřním sporům nepodaří udělat jednotný blok. Ale to už jeho přítel jestřáb Paul Nitze prosadil dokument Národní bezpečností rady číslo NSC-68 a závody ve zbrojení se rozeběhly na plné obrátky.

Pro nás je důležité, že po jednání se Stalinem v Moskvě v dubnu 1947 si americký ministr zahraničí Marshall uvědomil, že Stalin počítá automatickým příklonem zbídačelé západní Evropy ke komunismu. Původní přísný plán ministra financí Morgenthaua, který předpokládal deindustrializaci části Německa, se rozhodl nahradit programem rozsáhlé hospodářské pomoci, aby se Německo neuvrhlo do hospodářské krize jako po první světové válce.

Leč Marshallův plán přišel až po Trumanově doktríně. Jakou reakci na ochotu české vlády Marshallův plán přijmout mohli Klement Gottwald a Jan Masaryk v Moskvě čekat?

Po Trumanově doktríně se hospodářská pomoc přece proměnila na strategický nástroj pro zadržování SSSR. Stalin druhou světovou válku dosáhl vytvoření nárazníkového pásma, jaké neměla ani carská říše. V Československu byl uran v době, kdy se stal klíčovou strategickou surovinou. Lze si představit, že by jakýkoliv prezident České republiky dokázal přesvědčit Stalina o tom, že se Československo má stát součástí Západu? A udělat tisícikilometrový zářez do nárazníkového pásma? Když Stalin měl Rudou armádu v Rakousku, Maďarsku, Polsku, a ve východním Německu? A Západ se jí strašně bál?

Pochybuji. Určité dějinné situace jsou tragické proto, že nemají dobrá řešení. Proto se taky Mearsheimerova kniha jmenuje Tragédie velmocenské politiky. Dokud FDR držel „jaltský“ přístup k SSSR, byla Benešova politika racionální. Když se politika USA otočila o 180 stupňů, mohl Beneš vmanévrovat Československo do západního bloku jedině za předpokladu, že by to Západ mocensky zajistil. To Západ udělat nechtěl, stejně jako nehnul prstem při maďarském povstání v roce 1956 stejně jako po „bratrské pomoci“ v roce 1968.

Kritici Benešovy politiky by měli zvážit, že i kdyby Beneš zapomněl na Mnichov a už v Londýně se podle jejich přání vymezil ostře protisovětsky, nejspíš se z exilu nevrátil stejně jako polská vláda, a komunisti by zde převzali moc o několik let dřív, než v únoru 1948.

Poznámku na závěr, když si čtu rozhovor Petra Pitharta na aktuálně.cz, doc. Hlaváčka také zde na aktuálně.cz, či poslouchám Pavla Kosatíka ve veřejnoprávním rozhlase, vesměs vysokoškolské pedagogy, musím si klást otázku, s jakou znalostí historie vstoupí do života dnešní generace vysokoškolských studentů. Jestli bude dál bez znalosti kontextu recyklovat černobílé české mýty, nebo si začne shánět relevantní, bohužel, většinou cizojazyčnou literaturu.

Jiný pohled na osmičková výročí

Kulatá výročí historických událostí obvykle na určitou dobu vyvolají pozornost médií. V novinách, časopisech, v televizi se objeví pořady věnované výročí, k němuž kalendář právě doputoval. Obvykle se každé výročí „slaví“ zvlášť, takže z českých dějin vzniká lehce chaotická mozaika. Podle mě zatížená implicitním předpokladem, že jsme jako suverénní stát byli v každém okamžiku svého štěstí strůjcem. Neklademe si otázku, jaké jsme měli skutečné možnosti zásadní uzly našich dějin ovlivnit.

Kdyby se na prvního máje 1914 postavila na Václavské náměstí novodobá Libuše a prohlásila, že se za 34 let bude 1. máj slavit ve společném státě Čechů a Slováků, v němž česká část bude ležet v historických hranicích českého království, a nebudou v ní Němci, nejspíš by jí vůdčí duchové českého národa, Masaryka nevyjímaje, doporučili léčbu v právě zřízeném Královském českém zemském ústavu pro choromyslné v Bohnicích. A přesto by měla pravdu.

Způsob, jakým k tomu zázraku došlo, umožňuje získat představu. jak se v reálných dějinách proplétají trendy s naprostými nahodilostmi. Za necelé dva měsíce po věštbě naší Libuše v Sarajevu zastřelili arcivévodu Ferdinanda d’Este, následníka trůnu. Proč následník do Sarajeva jezdil? Vždyť věděl, že tam je horká půda. Uzavřel morganatický sňatek s krásnou hraběnkou Žofií Chotkovou. Na vídeňských oficiálních ceremoniálech, v nichž vystupoval jako následník trůnu, ho nesměla doprovázet. Když vystupoval v roli velícího generála na vojenské přehlídce, mohla stát po jeho boku. A tak proto, že ji miloval, radši než do Vídně ji vzal do Sarajeva. A tam srbští maturanti, kteří v přítomnosti následníka trůnu v Sarajevu viděli provokaci, zpackali atentát. Jednomu selhala zbraň, druhému se zželelo krásné hraběnky, třetí hodil bombu, ale netrefil se, čtvrtý odešel. Tak to aspoň vnímal Gavrilo Princip, další z atentátníků, sedě na chodníku před malou restaurací u cesty, na níž ke svému úžasu uviděl stát automobil s arcivévodou, hraběnkou a sarajevským guvernérem. Šoférovi nikdo neřekl, že se nemá vracet. Vyskočil na blatník, zastřelil arcivévodu, chtěl zastřelit guvernéra, ale zastřelil hraběnku.

Uvedl tím do chodu proces, který měl být trestnou výpravou proti Srbsku i když srbská vláda s atentátem nic společného neměla. Už v září 1914 se vídeňské noviny ptaly, jak to, že ta akce trvá tak dlouho. Z nahodilosti se vyvinula světová válka, která zničila Evropu a s ní starý svět. Po jejím skončení tradiční velmoci, které po staletí určovaly osud střední Evropy, Rakousko-Uhersko, Německo a Rusko buď přestaly existovat, nemo byly zdecimované. Jedině za tohoto předpokladu mohla proběhnout versailleská konference a vzniknout Československo. Bez sarajevského atentátu by první světová válka nezačala, přinejmenším určitě ne 28. července 1914. Kdoví, jestli vůbec. Válka nevyhnutelná nebyla.

Od počátku ale bylo jasné, že zbylé mocnosti – Německo a Rusko – nezůstanou slabé napořád. Z velmocí, které měly ve Versailles rozhodující slovo tedy Francie a Velké Británie, měla o střední Evropu zájem jenom Francie. Británie nesouhlasila s tím, jak tvrdé podmínky reparací Francie uložila Německu, a když si Hitler začal nárokovat odstranění křivd způsobených versailleským systémem, našel v Británii řadu ochotných uší. Děsivá představa, že by v Evropě mohla vypuknout nová válka, vedla k tomu, že Británie byla ochotna Hitlerovi učinit rozsáhlé ústupky – na československý účet. Německé propagandě se podařilo československou problematiku prezentovat jako pokus Čechů upírat Němcům právo na sebeurčení, jehož se pro sebe dovolávali.

Hitlerovi paradoxně nahrála i smlouva o vzájemné pomoci, kterou se Sovětským svazem uzavřela Francie i Československo. Jak dokládá řeč ministra školství Ivana Dérera pronesená v rozhlase 30. září 1938, v níž vysvětluje, proč československá vláda přijala mnichovskou dohodu.

Opustení od tých, ktorí nám sľubovali pomoc, a opierajúc sa jedine na sovietské Rusko, váľka by mohla dostať pre nás veľmi nebezpečný charakter.
Československo by bolo označené ako exponent sovietskeho Ruska a susedia naši, ale i západní priatelia naši, považovali by túto váľku ako váľku komunizmu proti európskej civilizácii a my ocitli by sme sa v otvorenom nepriateľstve so západným svetom. Do takej katastrofálnej situácie žiaden zodpovedný štátnik našu vlasť postaviť nemohol a nesmel.
Těžko přecenit, jaký ta řeč musela mít dopad na obraz světa v hlavách posluchačů.

Podíváme-li se na situaci s odstupem, je evidentní, že alternativní politika vůči té, kterou prvorepublikové vlády provozovaly, neexistovala. Československo nemohlo udělat krok stranou a najít si nějakou lepší koalici, která by zajišťovala jeho budoucnost. Polsko se pokusilo o koalici s Hitlerem a štěstí mu to nepřineslo. Až do Mnichova jsme se plusmínus řídili Masarykovými ideály, viz pomoc německým antifašistům.

Druhá republika byla křeč, vyvolaná střetem s nacistickým pokusem o světovládu a zradou spojenců. Vždyť Československo nikdy nepočítalo s tím, že povede válku s Německem samo. Chtělo se jako nepotopitelná letadlová loď obětovat v boji za Demokracii po boku našich spojenců. Proto byla jejich zrada prožívána tak trpce.

Tvrzení, že jsme se měli v mnichovské krizi bránit, spíš vypovídá o romantismu a komplexu méněcennosti části české inteligence. Dánové svůj Mnichov prožili taky a zdaleka z toho nemají mindrák jako my. Možná proto, že se jejich politická reprezentace během německé okupace chovala podstatně jinak než protektorátní vláda.

Mnichovská dohoda měla pro další vývoj větší význam, než se běžně má za to. Stalin, který do Mnichova pozván nebyl, ačkoliv Francie měla smlouvu se SSSR, ji pochopil jako krok, kterým Západ zaujal pozici nezúčastněného pozorovatele a otevírá Německu cestu na východ. Když během léta 1939 zjistil, že Francie s Anglií nemají vážný zájem se Sovětským svazem jednat o obraně před Hitlerovým útokem, předvedl paktem Ribbentropa s Molotovem figuru nezúčastněného pozorovatele sám a otevřel Hitlerovi cestu k útoku na Západ. Přitom si vytvářel nárazníkové pásmo zhruba v rozsahu, jakým disponovala carská říše. Nic z toho neomlouvá zločiny, kterých se přitom dopouštěl. Prof. Steven Kotkin, člen Rady pro zahraniční vztahy, v druhém díle své rozsáhlé monografie o Stalinovi příznačně nazvaném Čekání na Hitlera přesvědčivě dokládá, že Stalin měl z Hitlera strach. Zejména se obával paralelní války s Německem a s Japonskem. U nás dnes tolik rozšířená představa, že pakt Ribbentropa s Molotovem znamenal rozdělení světa mezi SSSR a Německo, je politováníhodný omyl plynoucí z módního antikomunismu.

Československá vláda byla varovaná, že kdyby odmítla mnichovskou dohodu a vyvolala válku, pak by i v případě jejího vítězného ukončení Československo nebylo obnoveno v předmnichovských hranicích. Takže pouze přijetí mnichovské dohody otevíralo šanci, že diktát z Mnichova bude v budoucnosti odčiněn.
Jak víme, trvalo šest let, než byla německá a japonská válečná mašinérie zlomena. Mnichovská dohoda byla během války anulovaná, po válce v rámci překreslení hranic velmoci schválily transfery obyvatel, aby se minimalizovala existence menšin. Svět se však nevrátil do bezvládí roku 1918.

Německo sice bylo opět v troskách, ale Sovětský svaz měl v Evropě třistatisícovou armádu a strategický cíl: nepřipustit nové ohrožení ze strany Německa. Prezident Roosevelt ještě v Jaltě v únoru 1945 vycházel z toho, že Sovětský svaz po válce bude „normální“ velmocí, která si definuje národní zájmy stejně jako Spojené státy. Přredpokládal, že svět bude po válce řídit „velká čtyřka“ : USA, Velká Británie, Rusko a Čína. Proto také souhlasil s plánem na deindustrializaci Německa. Leč po jeho smrti v dubnu 1945 došlo v americké politice k zásadnímu obratu. Američtí politici začali považovat Sovětský svaz za expanzionistickou velmoc, již jedině síla může zamezit ve snaze vyvážet komunismus do celého světa.

Zdá se, že roli ideologie na neštěstí notně přecenili. Letos v únoru vyšla kniha historika Benna Steila: Marshallův plán aneb rozbřesk studené války, v níž autor dokládá, že ve skutečnosti Stalinovi nešlo o ideologii ale o geopolitiku. Tvrdí v ní např., že si jak americký ministr zahraničí George Marshall, tak diplomat George Kennan – duchovní otec Marshallova plánu -, byli dobře vědomi, že jeho vyhlášení nejspíš povede k utužení Stalinovy kontroly nad východní Evropou, ale považovali to za přijatelnou cenu, kterou je třeba zaplatit za to, aby se komunismus nerozšířil do západní Evropy a do Německa. Ovšem právě snahu obnovit hospodářskou sílu Německa Stalin považoval za nejzávažnější nepřátelské gesto, protože se bál, že ho Západ chce použít k novému útoku na Sovětský svaz.

Konec konců už v prosinci 1945 američtí plánovači počítali, kolik jaderných pum by stačilo na Sovětský svaz.

Marshallův plán byl navržen 5. června 1947. V červenci jeli Klement Gottwald a Jan Masaryk informovat Stalina, že ho československá vláda jednomyslně schválila. To je velmi zajímavý moment. Ukazuje jednak, že československá vláda nechápala, že vyhlášení Trumanovy doktríny zadržování SSSR v březnu 1947 bylo vyhlášením studené války a že Marshallův plán je její součástí, jednak že si vláda neuvědomovala, jaké je reálné postavení Československa v rámci tvořícího se poválečného uspořádání Evropy. Jan Masaryk si myslel, že do Moskvy jede jako představitel suverénního státu! Cesta do Moskvy přesvědčivě dokazuje, že Klement Gottwald svou národní cestu k socialismu myslel vážně. Dlouho mu tu iluzi Stalin nedovolil.

Československo se opět ocitlo v poli sil, které domácí politika nebyla s to ovlivnit. Na rozdíl od mnichovské krize, v níž role vnějších faktorů byla evidentní, v případě únorové krize převládá názor, že ji domácí politika ovlivnit mohla. Pochybuji o tom. Blokové rozdělení Evropy bylo zpečetěno Trumanovou doktrínou. Kdyby tehdejší obyvatelstvo Československa tvořili dnešní antikomunisti a ne lidé, kteří byli Sovětskému svazu vděčni za osvobození, znamenalo by to pouze, že by Rudá armáda přijela o 20 let dřív. Byla ve všech sousedních zemích a Západ z ní měl strach. Připustit v nárazníkové zóně tisícikilometrovou mezeru a přijít o strategické naleziště uranu přece Stalin nemohl připustit. Beneš tak zřejmě podruhé zabránil zbytečné tentokrát občanské válce.

Řekl bych, že hyperkritika prezidenta Beneše, kterou dnes někteří intelektuálové s oblibou předvádějí, není vzhledem ke geopolitickým danostem právě na místě.